Není špatných dětí, jen špatných učitelů. 

Kdo vlastně jsem?

Zdravím všechny čtenáře mého blogu. Zprvu než se vám představím, bych předem chtěla moc poděkovat, že jste si mě buď našli, nebo klikli na odkaz na instagramu nebo facebooku. Už tento malinký zájem mě posouvá a motivuje do mé další práce. Zprvu se také omlouvám za případné chyby, které na mém blogu najdete. Práce na instagramu a blogu mi nejde s takovou lehkostí, s jakou by mi to asi mělo jít. Zjednodušeně řečeno, je to pro mě boj :D. Ale i to mě neodrazuje od toho dále psát, dále publikovat, popřípadě motivovat další človíčky se stejným zájmem jako mám já. Pokud naleznete na stránkách či instagramu jakoukoliv chybu, budu ráda, pokud mi napíšete a poskytneme mi zpětnou vazbu, vždyť chybami se člověk učí. Samozřejmě pokud se vám bude něco líbit, budu také ráda za jakýkoliv komentář, popřípadě otázku, pokud vás něco zajímá. Otázkami můžeme otevřít další a další zajímavá témata, která by mě samotnou nenapadli. 

A teď tedy konečně něco o mě. Jmenuji se Aneta a jsem učitel ve třídě pro žáky s poruchami autistického spektra. Bakaláře jsem vystudovala na UHK - Speciální pedagogika, výchovná práce ve speciálních zařízeních. Magistra jsem si dodělávala na vysoké škole ve Wroclawi. Mám ve třídě žáky ve 3.,4.,7. a 10. třídě v rozsahu od hraniční středně těžkého postižení po hluboké mentální postižení. Naštěstí mám k ruce dvě asistentky pedagoga, takže práce je samozřejmě o dost jednodušší. V mé výuce kladu největší důraz na projektové vyučování a rozvoj pracovních dovedností. Zastávám názor, že je hezké, že děti s mentálním postižením budou umět počítat do tisíce a celou násobilku, bohužel v dnešní době jim to po skončení školy bude k ničemu, všichni se budou ptát na manuální dovednosti a co ten človíček vlastně rukama zvládne. V mé třídě se snažím hlavně o to, aby byly děti ve třídě rádi a výuka je bavila. Pokud zrovna dnes nejde to, co jsem měla v plánu, nevadí, řekni si, co by tě bavilo a pokusíme se to zařídit. Ve třídě se řídím polovičním Montessori stylem - termín polo Montessori vysvětlím v nejbližším článku. Dále vedu v naší škole sportovní kroužek a v trutnovském atletickém klubu atletický kroužek. Poslední větou bych asi jen řekla, že miluji svoji práci - bez toho by to asi nešlo a snažím se každým dnem rozvíjet a být lepší a lepší učitel. 

Plno lidí se ptá proč zrovna ve Wroclawi a myslí si, že jsem se jen nechtěla tolik učit jako na českých školách, že tam nám to dali zadarmo. Není to však pravda. Po ukončení bakalářského programu jsem již chtěla jít pracovat. Lákalo mě jít už do praxe, učit se praxí a ne jen studováním knih ve škole. Ihned po skončení bakalářského programu se mi nabídla možnost jít učit do speciální školy v Trutnově jako vychovatel, asistent pedagoga a učitel Vv, Pv a Aj. Tuto nabídku jsem nemohla odmítnout, tolik zkušeností najednou (nemluvím o nespočtu odsuplovaných hodin v různých třídách s různými dětmi). Vzhledem k třem úvazkům ve škole a velkému časovému rozpětí, jsem si nemohla dovolit studovat na české škole. Nejblíže Praha, pro mou specializaci blíže Brno (mnoho času na dojíždění) a i při kombinované formě přednášky a cvičení i v pátek. Naštěstí se mi naskytla možnost studia ve Wroclawi. Jednalo se pouze o hodinu a půl cesty, přednášky jsme sice měli i v pátek, ale až od šesti hodin, takže se to časově stíhalo a ke všem studentům přistupovali individuálně, takže práce nebyla překážkou ve studiu. To však neznamená, že nám to dali zadarmo. Do Wroclawi dojížděli profesoři z Olomouce a Zlína, takže náročnost byla srovnatelná s českými školami. Navíc beru jako plus pohled na speciální pedagogiku i trošku z jiného úhlu pohledu. Na některé přednášky jsme měli i vyučující z Polska, kteří nám předvedli systém vzdělávání dětí se SVP v Polsku. Důraz na projektové vyučování - v tom jsem se našla. Nelituji tedy toho, že jsem šla studovat vysokou školu do Polska.